Soukromé školy mají své místo na slunci

Velkomoravský Kurýr, 10. dubna 2000, str. 13

Nový vysokoškolský zákon, který nabyl účinnosti v minulém roce, přinesl další zásadní liberalizaci našeho školství, která umožnila vznik soukromých vysokých škol. Mezi ty, které "vyrostly" jako první patří Bankovní institut, a.s. Praha (BI) , Vysoká hotelová škola, s. r. o. Praha (VHŠ) a Evropský polytechnický institut, s. r. o. (EPI), který se stal první vysokou školou u nás na Slovácku. I když je nadevše jasné, že tyto školy rozšířily nabízený sortiment bakalářského studia, zvětšily počet stále více nedostačujících vysokoškolských lavic a vnesly do naši společnosti možná i novou dimenzi přístupu ke vzdělání, přineslo toto zajisté přirozené a žádoucí uvolnění celého systému řadu otázek a pochybností. Celá společnost se rozdělila na dva tábory - jedna skupina lidí nebojácně obhajuje existenci privátního sektoru, ti druzí se pak bojí nedostatečné kvality, možnosti "kupování" titulů, apod.

Nyní, po 6 měsících fungování těchto škol, je velmi složité zaujmout objektivní stanovisko a je už úplně nemyslitelné pustit se do závěrečného hodnocení, avšak fakta, která svědčí o startu a dosavadním průběhu činnosti soukromých škol, jsou již zřetelně čitelná. Těmto školám se totiž podařilo ve svých projektech nalézt "díru" na trhu vysokoškolského vzdělávání a nabídkou dychtivým studentům velmi progresivní obory. Jako příklad uveďme obor Finance a daně na EPI nebo celkový koncept VHŠ, který byl u nás až doposud chybějící. Také to, že si tyto školy budují dostatečně silné a hlavně profesionální akademické zázemí, jim přidává body do celkového hodnocení. Managementy škol "verbují" nejlepší specialisty jednotlivých oborů, ale i zkušené pedagogy. Velmi častá je také participace studentů na řízení, se kterou mají dobré zkušenosti především u nás na Slovácku. Konkrétní aplikace, případové studie, praxe studentů v podnicích, ale i zakládání výzkumných (a třeba i studentských) center, jsou jen základní charakteristiky vzdělávacího systému těchto škol, které se snaží vybudovat evropský standard neuniverzitní vysoké školy. Vše však zastřešené složitým akreditačním procesem u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR i jeho permanentním dohledem.

Avšak otázkou stále zůstává, zda tyto školy obstojí v konkurenčním boji s tradičními, tzv. "kamennými" univerzitami, které mají v naši republice velkou tradici. Jde o to, jestli si tyto instituce dokáží vybudovat, ale hlavně dlouhodobě udržet své "místo na slunci", a nebo se budou potýkat se stejnými problémy, jaké měly soukromé střední školy - tedy s nekvalitní výukou směřovanou do zámožných rodin, které si mohly dovolit platit vysoké školné. Soukromé vysoké školy by měly (a zdá se, že to tak dělají) od svého začátku bojovat o co nejlepší odborné akademické zázemí a o to, aby vždy nabídly něco progresivnějšího, dynamičtějšího, "proevropštějšího" a v praxi využitelnějšího, než je tomu u klasických škol, které se pro svou velikost a institucionální zkostnatělost velmi těžce přizpůsobují rychle se měnící společnosti. Jen tehdy se taková škola stane rovnocenným partnerem, ale i atraktivním lákadlem nadaných studentů.

Ale s břemen, jakým je podivná dotační politika státu, to bude velmi těžké. Je nadmíru jasné, že stát zde hraje velmi protekcionistickou hru, kdy sice liberalizoval vysoké školství, ale díky rozložení dotací znemožnil, aby soukromé školy přímo konkurovaly a v některých případech možná i existenčně ohrozily státní školy. Ono je to logické, každý subjekt si chrání to své, ale otázkou je, kde je ta krajní mez, hranice, za kterou by se již nemělo jít. A tak možná stát opakuje svou dřívější chybu, kdy opět nutí soukromé školy k inkasování vysokého školného a tím je směřuje pouze na studenty s bohatých rodin a přitom nezohledňuje společenskou prospěšnost studijních oborů či existence celé školy. Na druhou stranu nemůžeme chtít, aby stát dotoval soukromou i státní školu stejně. Musí zde existovat určitá diverzifikace, ale taková, která budou všestranně prospěšná a povede k efektivní harmonizací státního i nestátního vysokoškolského sektoru.

Michal Dvouletý