Na Slovácku se objevují dvě dimenze folkloru

Velkomoravský Kurýr, 2. května 2000, str. 13

Velikonoční pondělí jako vždy vyhnalo většinu mužské populace do ulic. S pomlázku (chcete-li žilou) v ruce navštěvovali mladí i staří své známé i neznámé a tradičním způsobem oslavovali tento jarní svátek. Ale v nejedné vesnici se ještě před svítáním rozezněly tóny houslí, basy či jiných nástrojů a početné skupiny krojovaných "šohajů" začaly před dveřmi vyvolených děvčat notovat písničku "Ej šlahačko moja". Vždyť pro členy většiny folklorních souborů či slováckých kroužků, kterých u nás na uherskohradišťském Dolňácku není zrovna málo, bylo ctí se na Velikonoce obléci do kroje a s veselými písničkami pak projít nejednu vesnici či město. Velikonoce přece patří k největším svátkům v roce a také k tradičním lidovým zvyklostem, u kterých kroj přece nesmí chybět, obzvláště na moravském Slovácku, které je s folklorem odnepaměti nerozlučně spjato.

V řadě vesnic si již na krojované "šlahače" zvykli, ale jsou i takové obce, kde se kroj na Velikonoce objevil po dlouhých letech, ne-li vůbec poprvé. Pohledy kolemjdoucích pak naznačovaly mnohé - většinou však údiv, údiv nad tím, že se našla skupina mladých nadšenců, příznivců folkloru. Mnoho lidí otevřeně vyjadřovalo svoji radost; byli rádi, že se to, co kdysi bylo na vesnicích běžné a normální, vrací a že je zde snaha tyto tradice udržet. Folklor zde dostává novou šanci, šanci na přežití, neboť se v mladé generaci objevují lidé, kteří v sobě našli cit pro lidovou kulturu. Uvědomují si dědictví, které nám tu zanechali naši předkové ne proto, abychom ho zničili a provždy zapomněli, ale abychom ho dále rozvíjeli a hlavně předali dalším generacím. Velký počet folklorních souborů, vznik nových, často méně formálních kroužků, ale i např. existence řady dětských souborů je toho důkazem.

Avšak tato situace vytváří prostor pro určitou "dvojí dimenzi folkloru". Na jedné straně jsou téměř profesionální soubory, které směruje pevná ruka uměleckých vedoucích, dbajících na každý detail tanečního projevu, melodické úpravy písní, celkové etnografické začleněnosti připravovaného programu a snažících se vdechnout folkloru možná něco nového, neotřelého a přitom zachovat logickou vývojovou kontinuitu. Na druhé straně je pak ta neformální dimenze, kterou tvoří malé "vesnické" kroužky či pouze krojované chasy. Tady není prioritní dokonalá technika tance či bezchybná choreografie vystoupení, ale naopak snaha zachovávat a budovat folklorní tradice v dané vesnici, která je podporována často velmi dobrým kolektivem mladých lidí, chutí tancovat, zpívat či hrát, apod. Avšak tím nechci říct, že folklorní soubor tyto atributy nemá, jen je jeho úloha trochu složitější, neboť na sebe přebírá určitou odpovědnost za kvalitní reprezentaci daného kraje a možná i za vývoj folkloru jako celku. A samozřejmě, že i neformální krojovaná chasa může vytvořit velmi kvalitní a choreograficky zajímavé taneční pásmo. Otázkou pak zůstává, kdy nastává ten přerod do formálního souboru, kdy do té doby bezstarostná skupina lidí na sebe převezme díl své odpovědnosti a začne se podílet na tvorbě nových cest folkloru. Měly bychom proto být k možná často neohrabaným či nesmělým projevům folkloru na našich vesnicích loajální, neboť právě tady se vytváří podhoubí pro vznik nových kvalitních folklorních souborů či prostor pro první krůčky pozdějších členů již existujících souborů. Myslím si, že jde také o projev "ryzího" folkloru, který není až tak svázán uměleckou choreografií či jinými konvencemi, ale je "puštěn z řetězu", a možná že tak ukazuje svoji pravou podobu, ve které se odvážně prolíná folklorní dědictví s moderní dobou. Dnešek totiž není pouze o dnešku, ale také ne pouze o minulosti; dnešek je současnost ovlivněná minulostí, která předvídá budoucnost.

Michal Dvouletý