Národní hrdinství, maniaci a síla médií

Dobrý den s Kurýrem, 22. května 2000, str. 17

Český národ je od nepaměti provázán svébytným a velmi specifickým vztahem k národnímu hrdinství. V historii tolikrát vzpurný, ale zároveň naprosto věrný a oddaný, odvážný a přitom bojácný, hrdý a zároveň pokrytecký - tak takový byl a myslím si, že dnes ještě stále je český občan. A co pak národní hrdinové, idoly naši minulosti i přítomnosti, svérázné osobnosti i dějinné figurky. I náš vztah k nim svědčí o mnohém z naší povahy a národní identity.

Pro konkrétní příklad nemusíme chodit daleko. Vždyť události posledních málo týdnů byly toho zdárným příkladem. 8. května si Česká republika připomněla 55. výročí osvobození od fašismu a ukončení druhé světové války. V tento den většina z nás každoročně zapřemýšlí - někteří si připomínají bouřlivé chvíle konce války, jiní vzpomínají na utrpení, bolest, strádání a na své blízké, které jim válka vzala. Ti další pak posledních deset let modifikují svůj názor na "osvoboditelskou rudou armádu", jejiž hrdinský obraz nám byl po celou dobu komunistické éry předkládán a nejednou přikrašlován. Najdou si i takoví z nás, kteří neuvažují nad ničím jiným, než jak využít volný den, který oslava státního svátku přináší. A bojím se, že těchto "vlastenců" je stále více. Lidé si za dobu, kdy oslavy konce války nepatří k "politickým povinnostem" každého občana, odvykli připomínat, natož slavit tento pro naše dějiny důležitý historický okamžik. Možná je to alibismus, pokrytectví nebo to snad člověk nepovažuje za moderní. Jedno je však jisté, tento trend tady je.

Náhražkou těmto lidem je pak "suplující" hrdinství, které si v naší společnosti našlo velmi rychle své místo. Dnešními hrdiny již nejsou váleční veteráni, bojovníci za svobodu či bývalí političtí vězni; dnes jejich úlohu převzala hokejová reprezentace. Olympijské hry v Nagánu byly prvotním impulsem a vštípily našim hokejistům roli národních hrdinů, kterou jsme mohli opět vidět po vítězství na mistrovství světa v Petrohradu. Tímto v žádném případě nechci snižovat jejich kvalitní a velmi záslužnou práci. Také je fakt, že náš hokej proslavil "malou" Českou republiku po celém světě a v této činnosti byl zajisté úspěšnější jak i to nejlepší diplomatické úsilí. Ale domnívám se, že euforie a pocity národní sounáležitosti, které jsou spojeny s hokejovými úspěchy, plní pouze zástupnou funkci. Pro mne z nepochopitelných důvodů tak odsouvají na "vedlejší kolej" klasické hrdinství. Nemusí jít přímo o naše "osvoboditele", ale denně se setkáváme se spoustou drobných činů, které by si zasloužily úctu a uznání společnosti. Vždyť i malý hrdina je hrdinou. Zachránit někomu život znamená víc než získat byť obecně tak ceněnou zlatou medaili ve sportovním utkání. A těch, co denně zachraňují život nebo co byť jedenkrát dokázali nehledět pouze na sebe a třeba i s nasazením vlastního života někoho zachránili, je mezi námi spousta. Tito lidé však skromně žijí v ústraní, mimo objektivy kamer a fotoaparátů, bez pozornosti médií. A společnost přiživována mediální euforií např. hokejových utkaní tak ztrácí na svých prioritách a podivným způsobem se přeuspořádává i její žebříček hodnot.

Možná to tak má být. Možná jde o přirozený společenský vývoj. Ale já se pak ptám, kam tato společnost směřuje? Dav dokáže mnoho - jeho síla může být blahodárná (to když se např. při "květinovém dnu" vybere přes 9 milionů korun na boj proti rakovině), ale také vražedná (to když ho ovládne "maniak"). Dnes se dostáváme na nebezpečnou hranici informační společnosti, neboť vliv médií a jejich kampaní je tak silný, že bez větších problému dokáže dav - tedy podstatnou část společnosti - dostat tam, kde potřebuje. A to je možná i problém našeho národního hrdinství - hrdiny jsou ti, jichž si všimnou média. Ti ostatní zapadnou v zapomnění.

Michal Dvouletý