Tatíček stát opět zasahuje, aneb dotujeme tuneláře

12. června 2000

Není nad to podnikat v České republice. Stačí jen založit malou družstevní záložnu, investovat několik málo korun do účinné reklamy, ve které slíbíte velmi lákavé zhodnocení vkladů a pak jen pomocí dceřiné společnosti převádíte přímo nebo nepřímo milionové částky na své osobní konta. A v okamžiku, kdy rigidní, zaslepená a velmi pomalá státní správa začne o vaše podnikání projevovat "větší zájem", stačí jen nechat celou kampeličku vklouznout do nucené správy a sám si bezstarostně odcestovat - ovšem s dostatečným obnosem v kapse - do jiné rozvíjející se tržní ekonomiky a celou vychytralou podnikatelskou strategii můžete zopakovat. A co výčitky svědomí? Vždyť jste zbohatl na úkor mnoha drobných střadatelů, kterých jste připravil většinou o celoživotní úspory. Žádné obavy, je tu přece tatíček stát, který je vůči tunelářům tak vstřícný, že místo toho, aby je vláčel nekonečnými soudními procesy a riskoval ztrátu svého image díky nedokonalým zákonům, raději vydá státní dluhopisy za více jak 6 miliard korun, jejichž prodejem pak uspokojí pohledávky podvedených družstevníků.

Jak klasický model českého způsobu podnikání. Vždyť družstevní záložny jsou jen posledním (doufejme, že už definitivně posledním) skandálem, který provází finanční sektor. Vzpomeňme na krachy malých i středně velkých bank, mnohamiliardové státní sanace velkých bank, existenční problémy některých pojišťoven, apod. A u všech případů se objevovaly vždy stejné dimenze - vychytralý podnikatel, příliš důvěřivý klient a štědrý stát, který svými finančními injekcemi suploval nejen svoji profesní neschopnost, ale i chyby občanů. A lidé si proto pomalu, ale jistě začínají zvykat na to, že jejich špatné rozhodnutí, jejich hloupost či neschopnost uhlídat si svoji investici bude vždy kompenzovat stát, který jen proto, aby neztratil voličskou přízeň, bude stále popouštět uzdu svým mimořádným "dotačním" výdajům. Ale tak to přece není správné! Vždyť prvky demokracie a tržního hospodářství, po kterých ještě před málo léty každý tak hlasitě volal, je i subjektivní zodpovědnost každého z nás. Občan si musí uvědomit, že za svá rozhodnutí si je plně zodpovědný; na dobrých rozhodnutích vydělává, na špatných prodělává. Stát pak musí vytvářet pouze takové prostředí, ve kterém se občané budou moci co nejefektivněji rozhodovat a to na základě maximální dostupnosti informací, jasně stanovených podmínek v rámci občanskoprávních i obchodněprávních vztahů, musí být realizovatelná vynutitelnost práva, apod. Stát přece není bezplatnou pojišťovnou, která nám bude hradit naše škody plynoucí ze neracionálního rozhodnutí. Pak bychom mohli po státu žádat, aby nám uhradil ztrátu ve firmě, ztrátu při špatné investice do cenných papírů, apod. A navíc si musíme uvědomit, že tyto kompenzace nejdou z ničeho jiného, než ze státních aktiv, které stát vytváří především prostřednictvím daní. Nevím jak komu, ale mě se nelíbí, že daně nejsou použity na potřebné věci jako např. na zdravotnictví, školství či podporu zvyšování životní úrovně u nás, ale je z nich financována řada těchto pochybných projektů.

A kauza "kampeličky" je toho zdárným příkladem. Uvědomme si, že kampelička není bankou, která nám poskytuje finanční služby jako svému klientovi, ale je to družstevní záložna, do které vstupujeme jako členové, tedy de facto jako spolumajitelé, vkládáme sem své "členské příspěvky" a do orgánů záložny volíme lidi, kterým dáváme právo zhodnocovat náš vklad. A to, že si družstevník neumí uhlídat svojí investici a následně pak takové společenství družstevníků (= kampelička) dosáhne záporného hospodářského výsledku, nemůže přece kompenzovat stát a tedy každý daňový poplatník.

Michal Dvouletý